Je tady další rok, nová příležitost vyrazit do Grindelwaldu a pokusit se o naši skoro nejoblíbenější horu, Wetterhorn. Už nějakou dobu žiji v Německu a němčina mi jde. Naučil jsem se spoustu slovíček a proto si je společně zopakujeme: plech – das Blech, kabel – das Kabel, šnek – die Schnecke, vrak – das Wrack a arašídy se řeknou die Erdnüsse.

Tenhle rok jsme nic nepodcenili a naplánovali jsme víkend pro Wetterhorn s velkým předstihem, akorát že naše plánování mělo jednu slabinu: rezervace chaty.

Samozřejmě sedíme po boulderu na pivu a koukáme, že je chata plně obsazená a s radostí hledáme nový termín a rezervujeme chatu 13. a 14. 7. Těšíme se, že červencový termín nám přinese delší den a budeme tak mít větší šanci dosáhnout vytouženého vrcholu.

Tento rok si stahuju Wetterhorn topo na SAC (Swiss Alpine Club), půjčujeme si satelitní telefon Garmin inReach a před odjezdem trénujeme u nás v parku záchranu z ledovcové trhliny ve 30ti stupňovém horku.

Dorazíme do Grindelwaldu, kontrolujeme vybavení a v rámci motivace na návrat si schováváme dvě plzničky cestou k chatě. Ať už dopadne náš výstup jakkoliv, pivííí cestou dolů s výhledem na Eiger nás nepochybně potěší. Jsem rád, že jsme ústupové pivííí zavedli do našeho itineráře.
Od parkoviště stoupáme k chatě jako dým a po prvním úseku v horku zastavujeme na stinném místě, které je pro uschování Pilsner Urquell ideální. Dáváme si první svačinku a tady selhává moje znalost němčiny. Zjišťuju, že Erdnüsse jsou právě ty ořechy, na které jsem alergický, a zbytek výstupu ke Gleckstein hütte je pro mě absolutní tragédie a s bolestí břicha analyzuju můj jazykový model a říkám si, že jsem se na tu tyčinku měl vys….

Celou cestu nahoru už nic nesním a dotrápím se až k chatě, kde nás vítá stejná obsluha jako minulý rok.

Glecksteinhütte: Na jaké jméno je rezervace?

Já: Michal Dub

Glecksteinhütte: Vy jdete na Wetterhorn?

Já: Ano

Glecksteinhütte: Máte zkušenosti a jste často v Alpách?

Já: Byli jsme tady minulý rok

Glecksteinhütte: Hmmm

Následují klasické instrukce, snídaně ve 3 hodiny ráno, kontrolujeme počasí a připravujeme co nejvíce věcí, abychom toho ráno řešili co nejméně. Uzly na laně pro přechod ledovce, čelovka, helma, batoh, kontrola sat. telefonu. Před večeří jsme ready a mně je taky trošku líp.

2:45 zvoní budík. Snídáme a potkáváme další dvě skupiny, které jdou ten den na vrchol. Jako úspěch beru, že nevyrážíme poslední. Trasu máme nastudovanou. Prudké stoupání od chaty, přechod ledovce, opět nahoru směrem k Frühstückplatz. Od Frühstückplatz 50 výškových metrů, najít první jistící tyč, traverz doprava a nástup do lezecké části na Wills Grätli.

Cestu máme nastudovanou skvěle a ve tmě nám razí cestu jedna ze skupin před námi, což nám usnadňuje navigaci. U ledovce necháváme trekové hole, nasazujeme mačky a bez problémů ledovec přecházíme. Na Frühstückplatz dorazime okolo 7. ranní, traverz nacházíme bez problémů a procházíme takovým mini kuloárem směrem k nástupu na Wills Grätli.

Vyndáváme opět lano, rozvazujeme uzly a začínáme s lezeckou částí. Janek tahá většinu úseků a postupně se prokousáváme výškovými metry. Lezení na Wills Grätli je exponované tak, že to Janek nejlépe popsal slovy: „Koukneš se pod nohy a vidíš chatu“… a to je taky pravda. Leze se po hřebeni, na obě strany padá svah prudce dolů a na pohled chaty pod nohama si člověk taky musí zvyknout.

Lezecká část nám moc nechutná, já nemám energie na rozdávání a paradoxně přibližně ve stejném místě, možná trošku níže než minulý rok, docházíme k rozhodnutí, že vrchol je pro nás i tenhle rok příliš daleko.

Částečně slaňujeme, nacházíme mačky, přecházíme ledovec, nacházíme trekové hole a krátce po poledni jsme zpátky na chatě. Paní nás pochválí, že jsme poslechli intuici a v pořádku se vrátili, protože jestli bylo tenhle rok něco jinak, tak počasí a realita, že i ve 3 ráno je v Alpách plus 3 stupně. Užíváme si večer, pivííí, večeři, pozorujeme kozorohy alpské a jsme vděční za úžasný čas v horách. Cestou dolů si vychutnáváme plzničku a těšíme se na další dobrodružství v Alpách. Zdar a sílu, Michal a Janek.